Chovatelská stanice laboratorních potkanů

Aneb jak jsem k potkanům přišla

No, ono to není nic složitého. Když jsem byla menší, tak kamarádka jednoho měla. A tak strašně se mi líbil, že se mi podařilo mamku na jednoho umluvit. Byla to naše Nikinka. Byla strašně moc hodná. Ale byla ze zverimexu a tak celkem brzy umřela. Pravděpodobně měla nějaký vnitřní nádor. Poté jsem dlouho žádného potkana neměla. Dodnes nevím, jak mě to znovu napadlo. A tak jsem si jednou k Vánocům přála potkánka. Nakonec byli samozřejmě dva, Liluška s Nikinkou II. Ale opět se nedožily moc dlouho. Po smrti Lilušky k nám přišla Salinka s Finuškou. No prostě sem je tam nemohla nechat. A pak, jak říká Ches: potkani se množí geometrickou řadou bez pohlavního styku. Takže přibývali a přibývali.

Samozřejmě někdy mívám takovou tu "chovatelskou" krizi. Hlavně vždy po nějakém úmrtí. Ale ono to vlastně ani nijak jinak nejde. Oni jsou celý můj život. Někteří odejdou, jiní zase přijdou. Hlavní je, že jsem jim mohla dát lásku a dobrý domov. A to je pro mě znamená vše.

Takže moji krysodláčci, ať už živí nebo mrtví, vždycky jsem tu jenom pro vás.

 

 

Proč chs krysodlak?

Někomu ten název může přijít až "ujetý". Nebojte, mně taky. Vše to začalo naší Fiňulkou, když začala kousat. Komu se poštěstilo mít párkrát visícího, do prstu zakousnutého potkana, to jistě pochopí. Díky její "krvelačnosti" jsem jí i Salče prostě začla říkat krysodlaci. Nakonec se to ujmulo a říkám tak už naprosto všem. A při vymýšlení názvu mě prostě nic jiného nenapadlo :)

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode